​​Autorský článek novinářky a propagátorky architektury Karolíny Vránkové

„Lidé nemohou žít ve sklenících.“  
„Šedesát procent vytěženého dřeva se spálí – je potřeba ho využít ve stavebnictví.“
 „V Berlíně není povoleno využívat elektřinu na chlazení budov.“
„Nepotřebujeme už žádné nové budovy – jenom optimalizovat ty staré.“

 

Tohle jsou některé myšlenky, které jsme si odvezli z cesty do Berlína. 
Některé z těchto otázek jsme mohli jenom podepsat, s některými účastníci (vášnivě) polemizovali.


Polemika vypukla například při návštěvě u architekta Eike Roswag-Klingeho.
Je zakladatelem ateliéru ZRS Architekten a vede také Natural Building Lab na Technické univerzitě v Berlíně.  Jeho cílem je návrat k realizaci „low-tech“, tedy omezení technických zařízení v budovách – týká se to také větracích systémů a rekuperace tepla. Jeho vize jsou domy z přírodních materiálů, preferuje dřevo a hliněné omítky. Ty jsou schopny do určité míry regulovat vnitřní prostředí, například vzdušnou vlhkost. „Takový dům stačí dvakrát denně vyvětrat okny, a nebudou potřeba žádné větrací systémy,“ vysvětloval architekt Roswag-Klinge. Neznamená to ovšem nárůst CO2 uvnitř budovy? Neznamená větrání bez rekuperace tepla zbytečnou energetickou ztrátu? O tom se na TU vedla dost dlouhá debata bez jednoznačného výsledku.

Na většině udržitelných principů se však všichni zúčastnění shodli - řídí se jimi v Berlíně stejně jako v Česku: optimální orientace budov ke světovým stranám a vhodný tvar, kvalitní izolace a okna, alternativní zdroje energie jako je odpadní teplo nebo tepelná čerpadla, uplatnění dřeva jako konstrukčního materiálu, a to i u vícepodlažních budov. 
Navštívili jsme šest staveb, z nichž každá přinesla nějakou novou zkušenost.

BUDOVA NO. 1 / FLEXIM, 2016

ZRS Architekten
užitná plocha 9900 m2
Více info o budově společnosti.


Budova stojí v Marzahnu, největším sídlišti bývalého východního Německa – vstoupli jsme přes vrátnici do atria a uvnitř nás stylově uvítal „traby“. Auto tam ovšem působilo docela malé, dřevěná hala přes tři podlaží totiž byla mnohem monumentálnější, než na co jsme zvyklí z dřevostaveb v ČR .
Provedl nás architekt Andreas Pohl z ZRS Architekten.

Jedná se ve skutečnosti o hybridní konstrukci – suterén je z železobetonu, vyšší patra jsou kombinací betonu a dřeva, nejvyšší podlaží je kompletně dřevěné. Také vnější plášť tvoří dřevěná rámová konstrukce. Jelikož se jedná o výrobu, bylo nutné konstrukci staticky naddimenzovat. Podle předpisů bylo třeba dosáhnout požární odolnosti 90 minut, takže dřevěné prvky bylo nutné předimenzovat o 1/3 objemu. K vytápění se využívá odpadní teplo, které se za pomoci rekuperačního systému odebírá z nedaleké čističky odpadních vod. Stíní se žaluziemi, větrání se zajišťuje v souladu s principy „low-tech“ pouze okny.

Firma Flexim vyrábí měřící přístroje.
Vznikla jako malá garážová firma krátce po pádu berlínské zdi. Od té doby rostla a doufá se, že poroste nadále. Sídlo je na to připraveno. Výrobní a administrativní pracoviště jsou soustředěná ve třech atriových budovách, na pozemek by bylo možné dostavět tři další stejně velké moduly. Flexibilita, využití dřeva, nízká spotřeba energie – tím vším chtějí prý majitelé ukázat na to, že jejich firma se dívá do (udržitelné) budoucnosti.

BUDOVA NO. 2 / SPREEFELD, 2014

carpaneto architekten, fatkoehl architekten, BARarchiteten
60 bytů ve třech bytových domech
cena 2100 eur/m2 včetně pozemku
Více info o bytovém souboru. 

Spreefeld je bytový soubor, experimentální snad ve všech ohledech.
Mají tu sdílené společenské místnosti a terasy, společně udržují prostor mezi domy, domy jsou v pasivním standardu, na střeše jsou fotovoltaické panely a nedá se sem vjet autem. Takže vlastně nic tu nevypadá ani nefunguje tak, jak jsme zvyklí z bytových komplexů v Česku.

Provedla nás tu Silvia Carpaneto, jedna z architektek a také obyvatelka souboru.
Ani navrhování nestandardního souboru neprobíhalo standardně. Iniciátoři přizvali tři archtiektonická studia, která pak vytvářela projekt společně. Důraz kladli na funkční celek, odmítali všechna luxusnější designová řešení, vše je provedeno ze standardních prvků. Vznikly tři bytové domy a v nich různé typy prostorů: standardní byty, klusterové byty, jejichž obyvatelé sdílí kuchyni a obývák. Dále společenské prostory, komerční prostory a kanceláře.

Byty jsou družstevní, každý družstevník vložil svůj vklad – dvacet procent bytů je solidárně poskytnuto lidem bez potřebných finančních prostředků. Pozemek zakoupili za výhodných podmínek na základě svého inovativního projektu od spolkové země Berlín.

Technicky se jedná o hybridní konstrukci: kombinují se betonové nosné prvky se dřevem, vnější plášť je rámová konstrukce izolovaná dřevěnou vlnou. Domy jsou pasivní a byly optimalizovány PHPP. Vytápí se geotermálně a společnou kogenerační jednotkou na plyn. Fotovoltaika dodává obyvatelům 30 procent spotřebované elektřiny. Každý byt má svůj větrací systém s rekuperací.

Zatímco většina věcí včetně údržby zeleně mezi domy tu probíhá svépomocí, na regulaci topících a větracích systémů přichází profesionál. „Trvalo dva či tři roky, než se to optimálně nastavilo. Do toho se nikdo radši nepleteme,“ říká Silvia Carpaneto.
They were just beginning to write this down on her spectacles, and began to cry again. 'You ought to be trampled under its feet, ran round the rosetree; for, you see, because some of the wood to.

BUDOVA NO. 3 / WALDEN 48, 2020

Scharabi Architekten & Anne Raupach
užitná plocha 4800 m2
cena 11 milonů eur
Více info o bytovém projektu.

Walden 48 je dřevostavba, do ulice Landsberger Allee má ale „městskou“ fasádu ze zelenošedé břidlice.
Na druhé straně se dům obrací do zeleně hřbitova, a tam vede dřevěná fasáda s lodžiemi. Dozvídáme se však, že dřevěná fasáda se v Berlíně nepovoluje – z požárních důvodů. Scharabi Architekten to prostě zkusili a prošlo to.
„Děláme hodně věcí, které se nesmí. Máme za to, že je to třeba zkusit a pak se uvidí, že to třeba možné je,“ říká architektka Susanne Scharabi, která nás tu prováděla.

Inovativní není jen fasáda. Dům o 43 bytech a 6 podlažích je pravděpodobně největší dřevostavba v Berlíně. Ze dřeva je vše včetně výtahových šachet a schodišť. Nosné dřevěné trámy jsou lepené z bukového dřeva a mají podle architektky únosnost podobnou jako beton. Vnější stěny jsou z rámové konstrukce s izolací z dřevěné vlny, vnitřní příčky z masivního dřeva. Vytápí se geotermálním čerpadlem a doplňkově plynem.

Dům postavila tzv. Baugruppe, tedy skupina složená z jednotlivých rodin, které výstavbu společně investovali. Lidé se tedy znají už od doby výstavby, využívají společné prostory v přízemí a sdílenou střešní terasu. Atmosféra je tedy domácká a dřevo na schodištích a chodbách ji jenom podtrhuje.
 

 

BUDOVA NO. 4 / BERLINOVO, 2017

Berlinovo Topteam
užitná plocha 3747 m2
cena 1928 eur/ m2
Více info o studentské rezidenci.

Realitní agentura Berlinovo se soustředí na levné nájemní bydlení.
A takových je i 129 „mikrobytů“ v berlínské čtvrti Lichtenberg, které jsou určené studentům. Ukazuje se tu, že i na takové budovy je dřevo vhodný materiál a že dřeva lze stavět levně a také rychle – v tomto případě stavba trvala jen 9 měsíců.

Šestipodlažní budova je postavená jako hybridní konstrukce – nosné prvky jsou z betonu, příčky a vnější plášť je ze dřeva. V tomto případě se nepovedlo prosadit dřevěnou fasádu. Dům je tedy omítnutý a na vnější omítce je motiv dřeva – v nadživotní velikosti. 

BUDOVA NO. 5 / FYZIKÁLNÍ ÚSTAV HU, 2003

Augustin und Frank Architekten
užitná plocha 9700 m2
Více informací o univerzitě.

Budova byla navržena na konci 90. let, tedy v době, kdy se oteplování měst zdálo nepodstatné a vzdálené. Je to tudíž typický „skleník“ s betonovou konstrukcí a skleněnou fasádou. Zpravidla takové stavby trápí přehřívání a jsou závislé na intenzivním chlazením. V Berlíně však není dovoleno chladit elektřinou. Proto tady nastupuje chlazení dešťovou vodou a ten nejvíce „low-tech“ systém – popínavky na fasádě.

Budova není napojená na dešťovou kanalizaci, ale dešťová voda se zadržuje v pěti nádržích v atriích a využívá se na splachování a také pro takzvané adiabatické ochlazování – vstřikuje se do vzduchu, který vstupuje do větracího systému a který se odpařováním vody schladí. Voda, která se nevejde do nádrží přetéká do rybníčku v jednom z atrií, a také odpar z něj zlepšuje mikroklima v budově a okolí.

Dešťová voda rovněž zavlažuje popínavé rostliny, které pokrývají fasádu v atriích a na jižní straně budovy. Rostou ze země a také z kontejnerů ve vyšších patrech. Náklady na rostliny jsou cca desetkrát nižší než na zastínění žaluziemi. Účinnost je přitom vyšší – rostliny se nerozpálí, naopak odpařovaná voda mikroklima ochlazuje. Z deseti testovaných druhů se nejlépe osvědčila vistárie (Wisteria sinensis), která je odolná a dorůstá výšky až 40 metrů.

„Jediná nevýhoda je, že rostliny se nedají regulovat,“ řekl nám s nadsázkou náš průvodce Marco Schmidt, který experimentální systém monitoruje v rámci projektu Senátu spolkové země Berlín.
I když se popínavky nedají vytáhnout jako žaluzie a někdy je uvnitř trochu šero, z rozpáleného skleníku dokáží udělat docela příjemné místo pro život.

BUDOVA NO. 6 / TIERPARK, 2019

ZRS Architekten Ingenieure
administrativní budova ZOO Berlín

Více informací o budově


„Podle prognóz zveřejňovaných v Berlíně se do roku 2100 v Evropě nebude zvyšovat počet obyvatel. Proto nepotřebujeme žádné nové budovy,“ řekl nám architekt Eike Roswag-Klinge ze ZRS Architekten na úvodní prezentaci. Momentálně je podle něj především nutné optimalizovat ty existující. Ukázkou tohoto radikálního uvažování je právě rekonstrukce panelové budovy ze 70. let v Tierparku, zoologické zahradě někdejšího východního Berlína.

Právě proto že byl Tierpark na Východě, sídlila administrativa v malém paneláku. V novém tisíciletí ale dosloužil, mezerami mezi panely v zimě táhlo a v létě se přehříval.  Bylo rozhodnuto o demolici. ZRS Architekten ale přišli s alternativním řešením. Navrhli vyměnit pouze fasádu a okna a zbytek dál využívat.

Hlavním argumentem byla udržitelnost. Jejich analýza porovnávala výstavbu nové budovy a sanování staré a z různých pohledů jako je například produkce skleníkových plynů nebo spotřeba energie a další – ve všech vycházela jako lepší přestavba stávající budovy.

Betonové panely z časů NDR se tedy vyměnily za dřevěné, zateplené celulózou a opatřené izolačními okny. Fasáda je z modřínového dřeva, zvenčí by nikdo nepoznal panelák. Zevnitř však zůstalo na svém místě prakticky vše včetně podlah, podhledů i vestavěného nábytku. Spotřeba energie se snížila na polovinu. A zejména došlo k ušetření CO2 a takzvané šedé energie, zabudované v už použitých materiálech.

Budova je zateplená a její obálka je utěsněná podle nejnovějších parametrů, větrá se však pouze okny.
Na poslední exkurzi téhle cesty tedy vypukla podobná debata jako na úvodní prezentaci.

 

  1. Lze nízkoenergetické, vysoce utěsněné budovy stavět bez technologií?
  2. Obejdou se bez rekuperace a nuceného větrání?
  3. Mohou být skutečně „low-tech“?

Odpověď nebyla definitivně nalezena ani tentokrát. Ostatně i všechny další navštívené budovy přinesly kromě odpovědí i řadu otázek. Je patrné, že udržitelnost je složitý pojem a do budoucna bude definována mnohem šířeji. Nejde jen o spotřebu energie na vytápění nebo ohřev teplé vody. Posuzovat bude třeba zabudovanou energii a CO2. Půjde také o toky materiálů a jejich opětovné využití. Bude třeba se nově podívat na celý systém stavebnictví.

Nic jednoduchého, motivace je ovšem dost silná: „Už v roce 2030 se může Země podle nejnovějších prognóz oteplit o 1,5 stupňů. To je za 7 a půl roku. Co s do té doby uděláme?,“ ptá se Eike Roswag-Klinge. I tuhle otázku jsme si přivezli z Berlína.
Více informací k navštíveným budovám a program cesty k nastudování zde
​​​​​​
Použité fotografie v článku: © Karolína Vránková a CPD